Andrea Mužíková

Ve třech sestrách zpracovávám pocity demotivace, neschopnost posunout se dál, nepřijímání skutečnosti, ve které žijeme, stav, kdy bychom už měli být dospělí, ale ještě se tak necítíme.

​

Při sestavování scénografie jsem se snažila používat prvky, které tyto pocity vyvolávají. Vycházela jsem většinou ze své zkušenosti, kterou jsem doplňovala výsledky svého googlení na motivy vizuálno a demotivace. 

​

Scénu jsem rozdělila do čtyř prostorů umístěných na točně.

První místnost s pracovním názvem Bordel odkazuje na stav, kdy je člověk v posteli a není schopný z ní vylízt. Kolem se kupí spousta papírových kapesníčků, svlečené oblečení ponechané ležet na zemi, i vyprané oblečení, co se nějak nedostalo do skříně. Ale i náhodné věci, které se do pokoje dostaly, ale nikdo je neuklidil. Nevybalené krabice. Hodiny, u kterých je přesun času vyřešený lístečkem +1. Herci se s prostorem vypořádávají tak, že se ho s větší, nebo menší snahou snaží uklidit.

​

Do následující následující místnosti se při začátku zkoušení ve scéně nanosí pokojovky.  A od té doby se o ně nebude nikdo starat. Jen herci se mohou v rámci herecké akce rostlinám věnovat nějakou péči. Zalít je, hnojit, dát je k lepšímu zdroji světla, zastřihnout ošklivé listy, přesázet do lepšího květináče. Irina ke svátku v prvním dějství dostává vždy čerstvou rostlinu a tak počet pokojovek postupně nabývá.

Třetí místnost je zavalena papírem. Potištěným, popsaným, pomalovaným. Postupně přibývá zařízením na konfety. Herci mohou papír zpracovávat. Přečíst si, co na něm je, věnovat mu čas, vyřídit to, co obsahuje  a pak z více vyřešených papírů udělat balík. Papír, co se na jeviště dostane zůstává a jeho objem se zvyšuje se zvyšujícím počtem repríz.

​

Poslední místnost má strop z kořenů, jinak je prázdná. Je to místo, kde vše může být lepší, zen, poetika, naděje. Místo, ze kterého mohou postavy vyjít a jít dál, podobně jako rostlina roste, když má vyvinutý kořenový systém. Ztotožnění se se svými kořeny taky napomáhá přijmout realitu taková jaká je, smířit se s životem, který postavy žijí. Herci v ní meditují a snaží se měnit svůj herecký projev.

​

Prostory doplňují projekce na oponu: lidé, kteří nic nedělají, urážky, motivace. Mezi jednotlivými dějstvími a i zcela náhodně. 

​

Scéna se během hry točí na točně

• Diváci přichází do sálu, na oponu se promítá projekce lidí, kteří nic nedělají

• 1. dějství začíná v Bordelu. Na druhé straně textu se začne pomalu otáčet, na čtvrté  straně se už objevíme v druhé místnosti a ta se od určitého momentu zase otáčí. Konec prvního dějství se odehraje zase v místnosti plné nepořádku

• Projekce nadávek

• Druhé dějství znovu začíná v Bordelu. Postupně se otáčí jako v 1. dějství. Na konci se scéna svižně roztočí a točí se až do přestávky.

• Přestávka, projekce motivačního videa

• 3. Dějství se odehrává se v Bordelu, postavy uklízí pokoj. Ten se jemně se pootáčí. Občas (náhodně) se otočí celá o 360 stupňů. Postavy se snaží dát do „pořádku“ prostory během celé hry spíše s menšími, než většími úspěchy, v tomto dějství jde ale vidět nějaké projevené úsilí.

• Projekce lidí, kteří nic nedělají

• Páté dějství začíná v místnosti s kořeny, postavy postupně vystoupí do předu hrací plochy. Od půlky se scéna zase pomalu otáčí.

​

V kostýmech dál mluvím o rezignovanosti a neschopnosti cokoliv udělat. Vycházím z toho, že pro postavy by kostým měl zahrnovat minimum energie do něj vložené při výběru a oblékání. Nezajímavým způsobem by měl vyvolávat pocit, že v tomhle nepůjdu přece ven. 

​

Tři sestry a Andrej jsou oblečeni v županech, ty mají oblečené přes tepláky. Irina přichází v šatech vycházejících z historického originálu, postupně domácní až zůstane oblečené jen v prostěradlu na uzel.

Důstojníci se pohybují mezi uniformou a spodním prádlem

Anfisa začíná v prostěradlu na uzel, dopracuje se k županu ve kterém je spokojená.

Kostýmy