Andrea Mužíková

MÝCENÍ

klauzurní projekt

Málokterý titul způsobil takový poprask jako Bernhardtovo Mýcení. V rámci „umělecké večeře“ na pozadí pohřbu společné přítelkyně se schází staří přátelé. Čekají na příchod herce Národního divadla. Bernhard si bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, její míjení se s uměleckou pravdou. Někteří protagonisté „umělecké večeře“ se v knize poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání.

​

Mýcení můžete vidět nyní na muzikálové scéně MDB. Klasické jukebox muzikály vymýšlí pro existující písně nový, originální příběh, do kterého se známé hity zasadí. Mýcení jde ještě dál. Příběh zasazuje nejen do existujících hitů, ale také do tolik oblíbených kulis a kostýmů MDB. Každé představení je proto naprosto jiné a je jen na vás, milí diváci, jakou podobu mu vyberete.

​

Před každým představením můžete hlasovat, jak bude Mýcení vypadat. Je jen na vás, jestli si chcete připomenout písně z Mamma Mia, nebo se podívat, jak se postavy vyrovnají s kostýmy ze Sněhurky a sedmi trpaslíků.

I průběh představení je naprosto netradiční. Celou dobu můžete hlasovat o tom, jak se Vám líbí to, co se děje před Vámi. Scény, které se Vám nebudou líbit, pak můžete, shodnete-li se i s většinou ostatních diváků, zkrátit, nebo dokonce přeskočit. Naopak scény, které se Vám budou líbit hodně, můžete natáhnout anebo zopakovat, několikrát.

 

 

Přemýšlela jsem, co pro mě může být taková nepříjemná návštěva, jako pro Bernharda ta u Ausbergerových, které dříve obdivoval a nyní sotva snese. Řekla jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se Mýcení odehrávalo v Městském divadle. Jestli si Bernhard bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, já chci poukazovat na komerčně komunální umění.

​

„... u manželů Auersbergerových se konaly vždy jen víceméně odporné večeře; vždycky chtěli konat co nejvelkolepější večeře a byli vždycky přesvědčeni, že jsou to co nejvelkolepější večeře, ... přesto to byla jen odporná, směšná, naprosto komická, ba skutečně nechutná noční pohoštění, uvažoval jsem v ušáku. Měla být nejvybranější, a byla nejnechutnější, měla být, jak se říká, nejvelkolepější, a byla nejnepodařenější, rozpomínal jsem se v ušáku.“

​

Moje Mýcení se odehrává na muzikálové scéně MDB. Kostýmy, scénu, hudbu i světla si různě vypůjčuje z už existujících představení. O podobě jednotlivých repríz hlasují diváci. Premiéru jsem se rozhodla cvičně zasadit do muzikálu Mamma Mia od autorů: Benny Andersson, Björn Ulvaeus a Catherine Johnson. V kostýmech Elišky Ondráčkové Lupačové, scéně Emila Konečného, hudebním nastudování Daniela Kyzlinka a Martina Procházky a v choreografii Hany Kratochvilové.

Pár prvků zůstává neměnných napříč představeními, a to obrazovka s výsledky hlasování (počítám s použitím titulkovacího zařízení) a promítání. Promítací plocha se může lišit podle toho, jaké scénografie bude použita. Téměř všechny inscenace na muzikálové scéně ale v sobě nějaký druh promítání mají, takže to nebude technický problém.

 

Divákům k hlasování slouží mobilní aplikace. Každý moment hry tak budou moct hodnotit a viditelně ukazovat svůj názor. Promítací plocha bude sloužit k záběrům hlasujících diváků.

Městské divadlo umí výborně pracovat se svou cílovou skupinou. Nabízí představením celým školám i vesnicím, které pak do Brna jezdí společným autobusem. Proto může už v rámci nabídky představovat možnost hlasování o tom v jakých kulisách přestavení proběhne.K hlasování bude sloužit Facebooková událost Mýcení. Vždy týden před představením se hlasování uzavře. Vybírat si mohou mezi: Bítls, Duchem, Flash dance, Horečkou sobotní noci, Chaplinem, Limonádovým Joem, Mamma Miou, Monty Python´s Spamalot, Mary Poppins, Radůzem a Mahulenou, Ostrovem Pokladů, Rájem, Sněhurkou a sedmi trpaslíky a Titanicem.

​

Před začátkem představení diváci uvidí na promítací ploše stream z příprav herců. Budou moct ještě ovlivnit drobné změny, jako odstín rtěnky, nebo barvu kravaty postav.

Hra se jinak odehraje celá tak, jak je napsaná ve scénáři. Diváci hlasují o tom, jak se jím to, co se děje před nimi, líbí, nebo nelíbí. Ve chvíli, kdy o scéně většina diváků zahlasuje tlačítkem: nelíbí, musí se scéna přerušit a navázat následující scénou. Ve chvíli, kdy se scéna divákům líbí, herci ji musí prodlužovat a při velké přízni diváků i zopakovat. Klidně několikrát. Hra končí ve chvíli, kdy se dohraje celý text. Jako poslední zazní tedy slova: „že je nenávidím, že jsou přece těmi nejlepšími lidmi, že je nenávidím, že mě však přece dojímají, že toto město je přece jen mým městem a vždycky bude mým městem a že tito lidé jsou mými lidmi a vždycky budou mými lidmi.“ 

Zapojení diváků je jeden velký experiment. Budou lidé tíhnout k tomu hlasovat tak, jako ostatní i když je hlasování anonymní? Co když budeme ukazovat falešné výsledky hlasování? Projeví se skutečný názor diváka po tom, co se scéna několikrát zopakuje? Poženou diváci představení a herce do extrémů? A kolik z nich vůbec bude hlasovat?